Historii píšou individualisté s touhou po vítězství. Ti jsou motorem pokroku společnosti, ale nakonec i zdrojem pomoci pro ostatní, kteří to v sobě nemají. Z nadšení pro kolektiv můžete založit místní sportovní klub nebo houbařský spolek. Drtivá většina lidí, kteří pohnuli dějinami a přinesli lidem k využití vědecké objevy, novou technologii, nové myšlenky a jejich realizaci, ale tím vším také práci a tím zase peníze i pro ostatní, byli a jsou individualisté.
Individualismus dnes hodně lidí považuje za sobectví. Chyba. Ryzí individualisté s vizí jen vědí, že pomocnou ruku najdete vždy nejlépe na konci své vlastní paže. Proto nespoléhají na jiné, ale zároveň také nechtějí, aby jiní spoléhali na paže a ruce jejich. Natož, aby využívání jejich paží bylo povinné ve prospěch ostatních.
Bez zajímavosti jistě není, že největšími dárci a poskytovateli pomoci pro ostatní jsou opět primárně individualisté. Věnovali nejprve svůj život a svou práci tomu, aby zajistili sami sebe a své rodiny. Vědí totiž, že k pomoci jiným tak, aby měla smysl, potřebují znalosti, zkušenosti, peníze a zejména pevnou a pokud možno neotřesitelnou pozici v životě. Jedině tak, tedy nevystaveni žádnému tlaku zvenčí, který by je ohrožoval, mohou pomáhat efektivně a z přesvědčení o správnosti své pomoci. Jedině taková pomoc má svůj smysl v čase.
Individualisté soutěží celý svůj život. Právě díky soutěžím, které nejenže z rozdílů vychází, ale také nové a žádoucí rozdíly generují, dosahují svých výsledků, které pak mohou sloužit i ostatním. Generované rozdíly jednou soutěží jsou totiž základem pro soutěž novou. Při tomto pojetí je pak úplně jedno, měřeno například penězi, zda výsledkem soutěže jsou miliardy nebo jen tisíce. Pravým výsledkem je totiž svoboda. Svoboda v nezávislosti a svoboda v uvažování, rozhodování a osobní odpovědnosti.
Jakmile individualistům vytvoříte povinnou sdílenou odpovědností (přenesenou na ně z jiných) a povinně nařízenou solidaritou s jinými umělé mantinely pro jejich soutěž, ubíráte jim automaticky chuť se na jakékoli další pomoci podílet z jejich vlastního přesvědčení. Nejhorším druhem pomoci je pomoc vynucená, neboť nejenže není upřímná a od srdce, ale zároveň demotivuje obě strany.
Nikoli novodobý kolektivismus a rovnostářství, ale ryzí individualismus je základem úspěchu. Proto bych si moc přál, aby měla Česká republika co nejvíce individualistů, soutěžících mezi sebou každý den v jakékoli oblasti jejich činnosti – tedy lidí, kteří následně s vědomím i třeba drobných každodenních vítězství i v těch nejmenších „blbostech“ si upevňují sebevědomí a schopnosti, aby následně mohli ze své vůle a od srdce, nikoli z ideologie rovnostářství, pomáhat ostatním. Pro skutečnou, žádoucí, motivující a uspokojující pomoc mezi lidmi pro obě strany (tedy pro toho, kdo pomáhá, ale i proto toho, komu je pomoženo) není nic horšího, než když někdo přijde a přikáže Vám, že teď je potřeba pomáhat tady a těm - a vezme Vám na to mnohdy pod sankcí Vaše peníze i důstojnost, kterou ztratíte tím, že o pomoci jiným nemůžete rozhodovat sami a ze své vůli. Absolutním základem skutečně účinné pomoci, která má mít smysl, je totiž podle mého nejhlubšího přesvědčení právě svoboda v její dobrovolnosti. Pomoc vynucená nakonec bere důstojnost i těm, kterým je pomáháno.
PS: Před vstupem do diskuse si prosím osvojte rozdíl mezi kolektivismem, o kterém píšu, a kolektivem. Děkuji ;-)
Aktuálně nabízím také článek:
Stává se ohýbání národních ústav průvodním znakem budování Evropské unie? Podle té naší je prý průběžné přesouvání pravomocí mimo náš stát normální a žádného dalšího souhlasu občanů netřeba. Ta německá teď dává zabrat sociálním inženýrům z německé vlády, kteří byli hlavními architekty nového záchranného valu pro systematicky a dominově upadající státy Evropy....
Záchranný val EU jde proti ústavě Německa. A Finové dostávají rozum
.
