Nejprve to nejdůležitější: Konkurz není konec světa a v žádném případě nerezignujte. Je to část života, jistě z těch podstatnějších, nicméně není hlavní. Nejdůležitější je neztrácet ideály a nasazení. Předně je potřeba přiznat, že stejně jako v obyčejném životě se nic neděje bez Vašich vlastních chyb a i špatné mezilidské vztahy nikdy nemají příčinu jen na jedné straně, také konkurzu vždy předchází řada chyb vlastních. Rád bych se s Vámi dnes v dobré víře na rovinu podělil o ty mé. Když to jedinému člověku pomůže, budu rád.
Před mnoha lety mi byl poskytnut úvěr na zakoupení pozemků s cílem zhodnotit jejich cenu prosazením výstavby a následně je se ziskem prodat. Tehdy běžná praxe, kterou jsem chtěl získat prostředky na podnikání bez potřeb dalších úvěrů, jednalo se o rok 1992 (bylo mi 22 let), se stala nakonec osudem části mého života. Poskytnutý úvěr se mi, přes veškerou vynaloženou snahu, splatit nepodařilo, neboť z uzavřených smluv na následný prodej se bohužel nerealizovala nakonec žádná. Na naplnění některých jsem trval i soudní cestou, ovšem neměl jsem již prostředky na soudní spory. Banka tehdy následně trvala vždy jen na celkovém splacení a žádná varianta nabízená v průběhu závazkového vztahu nebyla bankou akceptována přesto, že ve svém čase zohledňovala možnost alespoň úhrady jistiny. Pod tíhou tohoto závazku jsem se snažil podnikat i v jiných oblastech s cílem získat prostředky na úhradu svého primárního dluhu. Bohužel výsledky mého snažení a každodenní práce nestačily. Poslední pomyslnou kapkou byl okamžik, kdy úředníci v lokalitě změnili využití, zdaleka nejen mých pozemků, novým územním plánem. Z původních 20 mil se stalo díky sankcím a pokutám 62 mil. Svůj závazek jsem nikdy nijak nezpochybňoval. Nijak ani neviním nikoho jiného, než sebe samotného, neboť řada událostí a dějů byla jistě výrazně ovlivněna rozhodnutími která jsem činil. Veškerý tlak na mou osobu skončil rozvodem, tehdejším odloučením od syna, osobními zdravotními problémy mými a mé matky a v roce 2000 mým vlastním návrhem na prohlášení konkurzu na můj majetek. Vůbec si nedělám iluze o tom, že jsem se výraznou měrou dost možná zasloužil i o to, že moje máma odešla v mém náručí z tohoto světa dříve, než musela. I kdyby to nebyla pravda, nikdy už tento pocit ze svého života nevymažu. Nikdy...
Konkurz trval 5 let. Jeho vyhlášení, průběh i důsledky se logicky odrážely po celou dobu v mém každodenním životě. Během té doby jsem poznal, kdo z těch, co byli mými přáteli v předchozí době, byl skutečně přítel. Poznal jsem, jak těžké je domoci se spravedlnosti v případě, že na její prosazování nemáte peníze na soudní řízení. Poznal jsem, jak chutná být zcela na dně. Ne o tom mluvit. Být na něm.
Po prodeji veškerého mého majetku a z nedostatku dalšího k uspokojení mých věřitelů byl konkurz pro nedostatek majetku v roce 2005 ukončen. V počátku konkurzu jsem rezignoval ze všech funkcí ve statutárních orgánech společností, které jsem do té doby vedl v pozicích předsedy představenstva nebo jednatele, a které byly jednoznačně úspěšné. Prodejem zakázkových kuchyní počínaje a unikátním projektem v Okoři (více zde) konče. Nechtěl jsem, aby se mé jméno a skutečnost, že jsem jako fyzická osoba v konkurzu, jakkoli podepisovalo na dosavadní činnosti společností.
Teprve po ukončení konkurzu jsem pro mnohé ztratil nálepku „prašivého psa“ a realizace řady do té doby nerealizovatelných projektů mi umožnila vypořádat všechny závazky z onoho projektu, kvůli kterému jsem se do konkurzu dostal. Vypořádal jsem přes 60 milionů korun a dodnes platí bezezbytku obsah těchto dokumentů. Kdo má zájem a možnost, nechť si ověří skutečnost, že i dnes jsou mé závazky u bankovního a nebankovního registru i v databázi SOLUS nulové.
Dostal jsem v průběhu devadesátých let řadu nabídek od lidí, kterým se přezdívá „bílé koně“. Za v podstatě minimum mého závazku a se svými kontakty v bankách byli ochotni převzít na nějaké právnické osoby můj majetek a závazky. Nikdy jsem na to nepřistoupil a svůj díl odpovědnosti jsem si doslova vyžral až do dna. Kolikrát jsem slyšel „ty jsi blbej, proč do toho nejdeš…“, nebo „podívej se okolo sebe, vždyť to dělá skoro každej, politiky nevyjímaje, podívej se, jak přepisují své firmy na jiné, aby byli čistý…“
Stejně jako se ve všech svých blogových článcích snažím psát o věcech, které jsem opravdu prožil, nebo k nim mám neskutečně blízko, také v tomto případě jsem pro mnohé paradoxně rád, že jsem si tímto obdobím prošel. Bylo tou největší školou života, kterou jsem mohl dostat, srovnatelnou jak s úmrtím mé maminky v náručí v domácí péči, tak s přítomnosti u porodu všech mých tří synů.
Pokusím se nyní formulovat několik dobře míněných rad pro ty, kteří se nacházejí v jakékoli výše popisované fázi:
1) Nenechte své závazky sklouznout do astronomických výší jen proto, že se domníváte, že to „nějak dopadne“. Dopadne, ale den ode dne hůř.
2) Nikdy nesvalujte vinu na okolnosti. Nepřipusťte, aby Vás tato myšlenka přehození Vaší vlastní odpovědnosti na jiné obrostla tak, že přestanete vnímat realitu. Vy máte svůj život v rukách, Vy jste odpovědní a jakkoli je možné, že se díky soukolí důsledků a vlivu rozhodnutí i někoho jiného dostanete do podobné situace, vždy pamatujte, že jste si prostě měli zvážit rizika předem. Počítat s tím, že se to prostě může stát. Pokud jste s tím nepočítali, tak to je ta Vaše chyba. Nikoho jiného.
3) Nepřestaňte nikdy být v aktivním kontaktu se svými věřiteli. Většina z nich totiž nejsou ony „krvelačné svině“, jak si možná občas myslíte. Zaprvé si jenom hájí své oprávněné zájmy (a Vy byste to v jejich situaci dělali také), a zadruhé věřte, že řada z nich má pochopení pro Váš stav, zejména pokud jste jej nezavinili s úmyslem někoho podvést.
4) Konkurz není konec světa. Je to jen část Vašeho života. Když už jste se do něj dostali, jakkoli je to opravdu těžké období, dost možná jedno z nejtěžších, není neřešitelné. Vždy je mi velmi smutno, když si přečtu, že někde v lese našli tátu od rodiny, který tam visí kvůli podobné situaci…
Neklesejte na mysli. Například v Americe při výběru nových obchodních patrnerů dávají mnohdy přednost těm, kteří si úpadek již na vlastní kůži vyzkoušeli. Mají-li jen trochu rozumu, už nikdy totiž po takové zkušenosti nezopakují stejné chyby. Kéž by tento článek pomohl byť jedinému člověku a jeho rodině…
Aktuálně si dovolím doporučit také:
Nic jiného dnešní slova Barrosa, Merkelové a Van Rompuy nejsou. V EU každodenní praxe. Státní terorismus je takový, který je podporován či prováděn vládou nějakého státu proti občanům jím ovládaného území...: Novodobý „státní terorismus" v Evropské unii. Realita dneška?
.
